BKP: Liturgie a kněžství – ke kořenům kalvárské oběti

Toto video je možné zhlédnout i zde:
https://youtu.be/rYvrlUBCSFU
https://rumble.com/v1athr4-liturgie-a-knstv.html
https://cos.tv/videos/play/37284487735316480
https://www.bitchute.com/video/gTfWBILwhDCA/

https://vkpatriarhat.org/cz/?p=48422
https://bcp-video.org/cz/liturgie-a-knezstvi/

Odebírat aktuální informace od BKP
https://forms.sendpulse.com/eaea047917/

Zamysleme se nad liturgií z pohledu duchovního užitku. Podmínkou k hlubšímu prožívání Kristovy kalvárské oběti jsou dvě chvíle ztišení. Jedna před konsekrací a druhá po ní.

V první chvíli ticha si kněz uvědomí duchovní kořeny novozákonního kněžství. Ty sahají až k vylití Ducha svatého na apoštoly.

Na Siónu byla ustanovena nekrvavá oběť a také dán Duch svatý. On i dnes skrze svátost kněžství zpřítomňuje Kristovu oběť kříže!

V den seslání Ducha svatého na hoře Siónu se zrodila církev. V Bibli, zvláště u proroků, je mnohokrát zdůrazňován jeruzalémský pahorek Sión. Duch svatý od Letnic začal působit zvláště skrze svátosti. Kristus jako Syn Boží, který vzal na sebe naši lidskou přirozenost, zaplatil svou krví a smrtí za naše hříchy. Po Jeho vzkříšení a oslavení sestoupil Duch svatý na apoštoly. Ve křtu svatém dává Boží život. Ježíš řekl: „Musíte se narodit z vody a z Ducha.“ (srov. J 3,5) V liturgii od východu až na západ Duch svatý zpřítomňuje Kristovu čistou oběť (Mal 1,11). Ve východní epiklézi kněz prosí o seslání Ducha svatého nejen na dary, ale i na nás, tedy na kněze i na lid.

Kristův kněz má usilovat o duchovní život. On obdržel pomazání Duchem svatým při svěcení. On má toto pomazání při každé mši svaté vírou oživovat, a to právě prosbou o opětovné seslání Ducha svatého. Duchovní život kněze je bytostně spojen s Kristovou obětí kříže. Kněz má být přetvářen v Krista, aby s apoštolem mohl zvolat: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) Víra spojená s prosbou o Ducha svatého před konsekrací zamezuje bezduché rutině. Asi tři minuty zastavení se před konsekrací vedou k hlubšímu soustředění před vyvrcholením eucharistického tajemství. Rovněž po konsekraci tři až pětiminutová adorace disponuje k přetváření kněze v Krista. Je spojena 1) s vnitřním prožitím testamentu z kříže, 2) s prožitím dokonalé lítosti a zvláště 3) se sjednocením s Kristovou smrtí. Nejvíce dnes církev potřebuje svaté kněze. Netřeba, aby každý Kristův kněz měl viditelná stigmata jako např. páter Pio, ale každý má usilovat o sjednocování s Kristem ukřižovaným.

Svátost novozákonního kněžství byla ustanovena spolu s ustanovením Kristovy nekrvavé oběti. Ježíš vzal chléb a řekl: „Toto je moje tělo...“ a pak vzal kalich s vínem a řekl: „Toto je má krev...“ Tato slova se vztahují na eucharistii. K ustanovení novozákonního kněžství se vztahuje Kristův závěrečný příkaz: „To čiňte...!“ Znamená, že apoštolové mají tuto nekrvavou oběť přinášet ne jako symbol, ale jako zpřítomnění jejího naplnění na Golgotě. A právě jednotu mezi ustanovením na Siónu, dokonáním na Golgotě a s její realizací v daném čase a prostoru činí Duch svatý. Koná to skrze kněze, kterého k tomu pomazal.

Co znamenají další slova „na mou památku“? Jsou řečena ve významu: „To čiňte jako můj nezměnitelný odkaz, který vám zanechávám před svou smrtí.“ Toto je zde pravý význam slov „na mou památku“.

Rovněž k ustanovení kněžství se vztahuje Kristův výrok na Siónu: „Přijměte Ducha svatého.“ (J 20,22)

Obě svátosti, jak eucharistie, tak kněžství, byly ustanoveny na Siónu a také zde dovršeny při seslání Ducha svatého.

Apoštolové sloužili první mši svatou týž den či v nejbližší dny po seslání Ducha svatého. Je naprosto jasné, že tato liturgie nevypadala tak, jako dnes. Apoštolové se spontánně modlili, ale vyvrcholením byla Kristova ustanovující slova a úpěnlivé vzývání Ducha svatého. Později vznikly různé formy liturgie jak na Východě, tak na Západě. To bylo zvláště v prvním až třetím století, kdy přetrvávalo krvavé pronásledování křesťanů. Ve čtvrtém století na Východě upravili řád liturgie svatý Basil Veliký a svatý Jan Zlatoústý. Na Západě upravil liturgii papež Damas. I potom zůstaly vedle těchto dvou liturgií ještě i jiné, např. liturgie sv. Jakuba, později galská, ambroziánská a další.

U všech liturgií kromě modliteb a zpěvů byla stejná podstata, a to Kristova slova a epikléze. Papež Damas úmyslně vynechal jakoukoliv zmínku o Duchu svatém z obavy ze zneužití. Předpokládal, že Duch svatý působí implicitně skrze samotnou svátost kněžství. Bez Ducha svatého totiž svátosti v církvi nepůsobí.

Z tohoto pohledu na historii se podívejme i na současnou situaci. Východní církev převážně slouží liturgii sv. Jana Zlatoústého. Západní církev od roku 1967 slouží liturgii papeže Pavla VI., takzvanou Novus Ordo.

Co bych chtěl já osobně povědět k otázce liturgie? Liturgii sloužím už 50 let, a to denně. Před seminářem a ještě i v semináři jsem se snažil vnitřně prožívat tehdejší latinskou liturgii. Jako kněz jsem už sloužil liturgii Pavla VI. Po vstupu do řehole svatého Basila Velkého a po změně obřadu sloužím už 30 let liturgii sv. Jana Zlatoústého. Už od mého obrácení v patnácti letech mi šlo o podstatu. Čerpal jsem z liturgie sílu pro životní boj s hříchem, sílu pro uhájení čistoty srdce a myšlení s cílem spasit svou duši. Když jsme v semináři zažili ukončení latinské liturgie a začali reformovanou s oltářem obráceným k lidu a se zrušením latiny, tak jsem se stále jako bohoslovec držel duchovního prožívání podstaty svaté oběti. V podstatě mi proto bylo jedno, jestli se slavila latinská či reformovaná liturgie. Připadalo mi, že ta zevnější změna byla zbytečná. Jako kněz jsem se dále snažil prožívat svatou liturgii osobně a vnitřně.

V úsilí o vnitřní prožívání podstaty svaté liturgie jsem pak pokračoval i při sloužení východní liturgie. Oč mi ale jde? V podstatě povzbudit jak západní, tak východní kněze i upřímné věřící k hlubšímu prožívání tohoto tajemství víry. Poslouží k tomu již zmíněné zastavení před vyvrcholením svaté liturgie a pak po jejím vyvrcholení. Vrcholem tajemství víry je epikléze spojená s konsekrací.

Při prvním zastavení neboli ztišení je vhodné, aby kněz i lid chvíli klečeli, a pokud je sbor, ať v tomto čase zpívá antifonu. V západní liturgii je nejlépe zpívat při prvním zastavení „Veni Sancte Spiritus“. Kněz i věřící jsou v duchu na Siónu, kde byla ustanovena nekrvavá oběť. Zároveň zde byli apoštolé pomazáni a zmocněni Duchem svatým k přinášení Kristovy oběti. To je smlouva nová a věčná, potvrzená Kristovou krví.

Po konsekraci je druhá chvíle ztišení, kdy kněz i věřící klečí. Každý si uvědomí realitu: nyní jsem duchovně pod Kristovým křížem vedle Ježíšovy Matky na místě apoštola Jana. Ježíš mě vidí a také ke mně nyní hovoří. On i mně dává před svou smrtí testament slovy: „Hle, tvá matka.“ Apoštol Jan duchovně přijal Ježíšovu matku do svého nejvlastnějšího – řecky eis ta idia. V tuto hodinu ji duchovně i já přijímám tak jako on, když stál pod křížem. Mohu přitom s vírou pomalu vyslovit svaté Boží jméno Ježíš, v aramejštině Jehošua. Pak vzbudím dokonalou lítost. Přitom se v duchu dívám do pěti ran Kristových. Ke každé ráně mohu pozvolna myšlenkou opakovat: „Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným.“ Pak si uvědomuji podstatu konsekrace, a to je zpřítomnění Kristovy smrti, do níž jsem byl ve křtu svatém ponořen (Ř 6,4). Mohu si uvědomit Ježíšovo zvolání „Eli, Eli, lema sabachtani“. Vyjadřuje Ježíšův nejtěžší duchovní boj. Vzal na sebe kořen veškerého zla, které je v člověku. Ježíš vzal zároveň na sebe i všechny hříchy a zločiny lidstva. Prožil vrchol bolesti – duchovní temnotu, odloučení od Otce. Poslední slova vyjadřují, že byl dokonán i průlom duchovní temnotou, která halí člověka. Otevřela se tím cesta vzhůru, kterou i my s Ježíšovým duchem můžeme vydat svého ducha do náruče Otcovy. Tím je dovršena naše spása, která je ve vnitřní jednotě s Ježíšem.

Toto druhé ztišení kněz ukončí zpěvem: „Tajemství víry“ a lid odpoví: „Tvou smrt zvěstujeme...“

Hlavní potřebou je dnes metanoia, tedy obrácení našeho myšlení i našeho životního stylu k Bohu. Zevnějším gestem ať je to, že se kněz při liturgii opět obrátí tváří k Bohu, který je přítomen ve svatostánku, a nebude už k Němu otočen zády.

Na závěr krátký přehled dvou zastavení

První chvíle ztišení trvá asi 3 minuty. Nastává před úvodními slovy konsekrace. Kněz i lid klečí a sbor zpívá antifonu: Veni Sancte Spiritus.

Kněz i věřící si uvědomí, že na Siónu byla ustanovena nekrvavá oběť. Zde byl také dán Duch svatý. On nyní skrze kněze Kristovu oběť zpřítomní! Veni Sancte Spiritus... S vírou přijímám téhož Ducha svatého, jakého přijali apoštolové v den Letnic. Druhá chvíle ztišení po konsekraci trvá 3-5 minut. Kněz i lid klečí, sbor zpívá antifonu k jménu Ježíš. Kněz i lid si uvědomí:

1) Testament z kříže

V duchu jsem na Golgotě. Ježíši, Ty mě vidíš a nyní mi říkáš: Hle, tvá matka! – Přijímám. V duchu pronesu: „Je-ho-šu-á-á-á“. 2) Vzbuzení lítosti nad hříchy

Hledím do Tvých ran a v myšlence opakuji: „Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným.“ To opakuji pětkrát. 3) Kristova smrt

Křtem jsme byli ponořeni do Kristovy smrti. Nyní jsem sjednocen s Tvou smrtí, kterou jsem spasen. Pomalu s vírou v duchu pronesu: „Je-ho-šu-á-á-á“.

+Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

29.6.2022